Budeme truchlit navždy, protože navždy milujeme

Šest slov mi navždy změnilo život. 'Je mi to moc líto. Není tam žádný tep.' Jednoho dne bylo moje dítě naprosto zdravé, kopalo a vrtělo se ve mně a druhý den bylo pryč.

Byla jsem ve 35. týdnu těhotenství, když mi zemřelo dítě. Nic nenasvědčovalo tomu, že by bylo něco špatně, takže jsem nebyl připraven na záplavu zmatku, bolesti a smutku, která následovala po těchto šesti slovech. Za méně než tři sekundy se můj svět úplně změnil. Moje nová realita znamenala, že jsem musela zavolat svému manželovi, abych mu řekla, že naše dítě zemřelo, projít utrpením při porodu, ale nikdy jsem neviděla, jak se můj krásný chlapec ani nadechl, a vysvětlit svým dětem, že jejich bratříček nikdy nepřijde. Domov.

Několik hodin poté, co jsem porodila Bodieho, přišla moje poporodní sestra, aby mi změřila krevní tlak. Informovala mě, že dítě, které přijde po potratu nebo mrtvém porodu, se nazývá „duhové dítě“. Duhové dítě, vysvětlila, mi pomůže „posunout se dál“. Zatímco ona mluvila, držel jsem svého sladkého chlapečka, tichého, tichého a naprosto dokonalého, v náručí. Zamumlal jsem něco o tom, že jsem ten termín slyšel, a modlil se, aby rychle odešla.

Moje zkušenost s poskytovatelem zdravotní péče, jehož pokusy mě utěšit, byly odmítavé a způsobily další bolest, nejsou ojedinělé. Výzkumy tomu nasvědčují lékaři běžně podceňují míru a trvání smutku zažívají rodiče mrtvě narozených dětí. Věděl jsem, že její slova byla vyslovena vlídně a měla poskytnout naději, ale bodala.

Co když nemůžu mít další dítě? Co když nechci mít další dítě? Kdybych měla další dítě, znamenalo by to, že jsem se snažila nahradit Bodieho? Jak nemohla pochopit, že jsem zdrcený a nikdy jsem nechtěl ani pomyslet na to, že uvidím další dítě? Jen jsem chtěla vzít svého milého chlapečka domů a zapomenout na tuhle noční můru.

O čtyři měsíce později jsem na Instagram zveřejnil obrázek kresby, kterou moje pětileté dítě nakreslilo pro Bodieho s popiskem „Miluji tě, miláčku“. Měl jsem zveřejnit fotku vrtícího se miminka s nálepkou „4 měsíce staré“ na onesie a nápisem o tom, jak začíná žvatlat a smát se svým sourozencům. Pár dní po mém příspěvku mě kamarádka informovala, že její společná známá řekla, že ji už nebaví vidět mě truchlit na sociálních sítích a že už bych to měl mít za sebou; byl čas jít dál. Poděkovala jsem příteli, že mi dal vědět, zablokovala jsem společné známé na svých účtech na sociálních sítích a řekla o incidentu manželovi a sestře. Všichni jsme se shodli, že je nevlídná a že bych na ni neměl ani myslet.

Navzdory jejich radám jsem následující týden zkoumal každý příspěvek na sociálních sítích, který jsem o Bodiem napsal, a komentáře, které následovaly. Nevyjadřoval jsem dostatečně trauma a agónii, kterou jsem pociťoval ze smrti svého dítěte? Sdílel jsem to? Proč mě zajímalo, co si myslí? Mysleli si moji ostatní přátelé totéž a byli příliš zdvořilí, aby něco řekli? Mysleli si lidé, že jsem příliš dramatický? Byl jsem přehnaně dramatický?

Navzdory všem laskavým slovům, která ke mně byla pronesena, a přívalu podpory, kterou jsem cítil od rodinných příslušníků a přátel, pochybnosti o sobě samých pokračovaly, dokud jsem ve skupině pro zhrzené rodiče neviděla příspěvek na Facebooku. Matka truchlící nad ztrátou své 21leté dcery vysvětlila, že zveřejňování vzpomínek a obrázků její dcery jí přineslo klid, ale obávala se, že lidé jsou čím dál tím více naštvaní její neschopností jít dál.

Když jsem si přečetl ten příspěvek, věděl jsem, že nejsem blázen, když jsem Bodieho nadále postrádal a vzpomínal na něj, stejně jako ona nebyla blázen, když si chtěla pamatovat a oslavovat život své dcery. Je to moje dítě a bolest, kterou pociťuje rodič, který ztratil dítě, bez ohledu na jeho věk, není něco, co ostatní, kteří tento typ ztráty nezažili, nemohou plně pochopit.

Každý by měl mít možnost truchlit podle svých vlastních podmínek a podle své vlastní časové osy. Pozůstalí rodiče musí být potvrzeni a podporováni v jejich úsilí pamatovat si své děti a pamatovat si je. Hloubka nebo trvání smutku a bolesti spojené se smrtí dítěte není nijak omezeno.

Nezlobím se, že mi zemřelo dítě, ani se nezlobím, že někteří lidé smutku nerozumí. Já jsem smutný. Potřebuji být smutný, aniž bych měl pocit, že jsem blázen, nebo se neptal, jestli si ostatní lidé myslí, že jsem blázen. Každé ráno, když se probudím, moje první myšlenka je: „Body je pryč. Moje dítě je stále mrtvé.' Nikdy se nepohnu dál, protože tato ztráta je nyní integrována do mého každodenního života; Vždy ho budu milovat, bude mi chybět a budu na něj vzpomínat.