Neočekávané radosti „rodičovství na místě“

Mému synovi jsou tři roky, je plný prvotní energie a emocí. Má drive sprinter a nohy jehně. Fascinují ho nůžky, zápalky, nože (vše, čemu říkám ne) a rád hází jídlo na podlahu nebo stříká vodu z vany.

Zkrátka je to ohňostroj a já jeho energii zbožňuji. Přesto tento druh mladistvé zvědavosti vyžaduje channelingpo celou dobua je vyčerpávající pro jeho dvě matky. Toto chlapecké tornádo, které zůstane o samotě celých pět minut, dokáže protrhnout celou místnost, kreslit po zdech, trhat pokojové rostliny na kusy a rozbíjet televizi (než se posadí zpět na pohovku a zachichotá se).

Není tedy divu, že když bylo vyhlášeno „uzamčení“ Spojeného království, moje rodičovská čelist se zaťala. Co bych teď dělal se svým skákavým, zvídavým chlapcem, když se všechny naše obvyklé hotspoty právě uzavřely? Už jsme ho nemohli vzít k prarodičům. Nemohli jsme jít na oběd se sestřenicemi. Naše oblíbená hřiště byla všechna zavřená, stejně jako soft play centrum a zmrzlinárna a tak nějak, no... všude.

Nejproblematičtější ze všeho byl nedostatek termínů na hraní pro batolata. S hrůzou jsem sledoval, jak byl můj malý chlapec nucen Facetime jako jeho nejlepší přítel, také tři. Sledování jejich interakce na obrazovce mi připadalo tak špatné, příliš sofistikované a bez těla. Prvních pár dní mi bylo tak líto mého malého chlapce a normálního života, který opustil. Všechny ty věci, které nemohl dělat, a lidi, které nemohl vidět! Mohlo by to negativně ovlivnit jeho vývoj, ovlivnit jeho srdce, mozek, duši?

S tím jsem začal na hřiště pohlížet jinak, na užitečnou, ale omezující sadu vybavení, vše připevněné k zemi v neměnném uspořádání. Příroda nám naopak každý den přinesla něco jiného, ​​díky ročním obdobím, teplotě, počasí. Jeden den byla louže vyschlá a dalo se v ní hrát, druhý den byla rozbahněná a stříkala! Začátkem dubna opadaly květy ze stromů a lemovaly trávu celou růžovou. Můj syn byl ohromen, díky čemuž jsem si uvědomil, že i já (už to byly roky, co jsem se zastavil a obdivoval květ). Pak se všude objevily růže, protože si město užívalo trochu vedra. 'Podívej, mami, to jsou velké, okvětní lístky!' a 'Dnes je horký slunečný den, že?' vykřikl v naprostém úžasu.

Obyčejný akt vyhrabání písku nebo vhození kamene do jezírka a sledování, jak se voda vytlačuje a vytváří kruhy, nám oběma přineslo takovou radost. Malíčkem „probudil“ pavoučí sítě; vytvořili jsme „dům“ z větviček a kamenů a hodinu jsme honili papírový sáček, který „běžel“ ve větru. Doma jsme také zaneprázdněni kreativci, vyrábíme přáníčka pro blízké a stavíme pelíšky s dekami a krabicemi. Každé odpoledne společně „pijeme čaj“ na zahradě. Sedí na převráceném květináči a svírá maličký šálek vlažného bylinkového čaje a já se krčím na podlaze s kouřícím hrnkem a poslouchám jeho tlachání. 'Je to vynikající,' říká a mlaská rty, i když málokdy vypije jedinou kapku.

Písek, bláto, čaj a chichotání pod přikrývkami... Sotva se to cítí jako nejhorší věc. Nepodceňuji ani neignoruji zjevné kolektivní trauma COVID-19, ani obrovský tlak na rodiče a nárůst úzkosti u mnoha dětí. Jednoduše uznávám, co jsem zjistil, a sice, že tento prostor a čas navíc přinesl určitá pozitiva – krásné dny spojení mezi mým malým synem a mnou.

Všiml jsem si také toho, co mě naučil: dívat se za hranice a všímat si příležitostí. Hřiště je možná zavřené (zdá se, že na to už dávno zapomněl), ale maličký úsek písku vedle jeho oblíbeného stromu zavřený není. Horká čokoláda není zavřená a maminčina pracovna, místo plné vzrušujících papírenských potřeb, které miluje, také není zavřené.

Především naše mysl není uzavřená. Můžeme si to představit a zapamatovat. Hrajeme na průzkumníky, stavitele a lékaře a přečetli jsme více příběhů než kdy jindy. Čas navíc strávený venku na slunci mi přiblížil některé staré a šťastné vzpomínky z dětství: dlouhá horká léta strávená s mými sourozenci hraním kriketu na zahradě nebo dobrodružstvím v lese. Nyní si mohu vybavit a ocenit neuvěřitelnou svobodu, kterou přináší den bez plánů.

Nemůžu předstírat, že je to všechno idylické. Z propichování pavoučích sítí nebo kopání písku mě často vyruší děsivá myšlenka na budoucnost nebo boční pohled na obličejovou masku. Tragické realitě této pandemie se nelze vyhnout, přesto ji můžeme snáze uchopit, když ji postavíme vedle nádherné jednoduchosti dětské hry. Řečeno jinak: jednoduché věci (můj syn a být jeho rodičem) jsou velmi jednoduché a složité věci (pandemie a budoucnost světa) tak velmi složité. Jde o to být s oběma a vybrat si, okamžik za okamžikem, kam se zaměřit.