Požádejte svého partnera, aby tančil

Psal se rok 1976 a mně bylo 14 let. Ponožkový hop se na střední škole objevoval jen občas, ale pokaždé byl zpracován s očekáváním a hrůzou, směsí emocí, které bylo pro každého 14letého člověka obtížné pochopit.

Byl páteční oběd. Světla byla ztlumená, disko koule se kutálela a tančilo se. Oh, nezapomeňme, že boty byly ponechány u dveří, odtud název „Sock Hop“. Byla to přece podlaha tělocvičny.

Drama však začalo až poté, co se vyzuli boty a začala hrát hudba. Spolu s hrůzou. Dívky vždy skončily na jedné straně podlahy a chlapci na druhé.

Bylo nám 13 a 14 let a představa, že bychom si povídali s dívkou, bez ohledu na to, že ji požádám o tanec, byla stejně děsivá jako šlápnutí z útesu. Alespoň pro některé z nás. Pamatuji si, jak jsem stál na „chlapské straně“ tělocvičny se zády přitisknutými ke zdi, jako bych tam byl přišitý.

Nakonec nastane okamžik, na který všichni čekali. Dvě nebo tři statečné duše přešly obrovskou prostranství pod disco koulí a každá požádala dívku, aby se k němu připojila na tanečním parketu. Řekla by ano? Nebo by byl odmítnut, aby ho všichni viděli, a musel by se vrátit přes podlahu sám a ponížený?

Následovala je další skupina a další, dokud nebyla podlaha zaplněná poskakujícími ponožkami a pohupujícími se hlavami.

Ale když jsem stál jako přimražený (spolu se svými vyděšenými a přehnaně opatrnými přáteli), žasl jsem nad tímto fenoménem. Z mého pohledu se dělo něco pozoruhodného. Tito chlapci, moji vrstevníci, chodili po podlaze a nabízeli se tak nebezpečným způsobem. Takovým způsobem, že dívka měla veškerou moc světa splnit mu jeho přání, nebo ho odmítnout v odmítnutí a ponížení. A pro jistotu se někdy přesně to stalo.

Kde vzali takovou odvahu a sebevědomí? nemohl jsem si to představit. Přál jsem si to mít, ale riziko, že mě odmítnou, a strach z toho, že budu odhalen, mi připadaly příliš velké. Nejbezpečněji jsem se cítil se zády pevně připnutými ke zdi.

Nakonec jsem přestal navštěvovat rituál Sock Hop úplně. Říkal jsem si, že mám na práci důležitější věci, ale pravdou bylo, že napětí, které jsem cítil, bylo příliš velké. Cítil jsem se poražený, jako bych se vzdal sám sebe. Stále je mi trochu smutno, když o tom po všech těch letech píšu.

Od 14 let mi ale došlo, že „podlaha v tělocvičně“ je poněkud příslovečná. Zdá se, že se v mém životě stále objevuje ve vztahu s mou ženou tak nějak pravidelně. Objeví se pokaždé, když mám přání, aby žena na druhé straně diskokoule (také naštěstí pověstná) měla moc udělit nebo odepřít.

Pravdou je, že moje žena není žena, kterou jsem z dálky obdivoval, ale nikdy jsem s ní nemluvil. Vím, že mě miluje a pečuje o mé srdce. Takže sázky jsou trochu jiné. Ale pravidelně mě zaráží, jak často se musím odlepovat zády od zdi, abych ji požádal o tanec. Někdy je tanec doslova.

Loni na podzim jsme byli na svatbě našeho syna v Bostonu. Došlo k tanci a na okamžik jsem se znovu cítil na 14. Mám ji požádat o tanec? Bude chtít, nebo tajně doufá, že se nebudu ptát? Budu vypadat jako blázen a ztrapním ji?

Ale častěji je tanec méně doslovný. Stává se to, když jí musím vystavit svůj vnitřní svět. Moje obavy, moje přání a sny. Moje neúspěchy. Přiznávám, že jsem se mýlil. Uznat, že jsem i přes tyto obavy absolutně závislý na jejím přijetí. Nebo když jsou moje přání v rozporu s jejím a existuje šance na spor.

Přesně v takových situacích se cítím podivně na 14 let a že musím znovu přejít stejnou podlahu tělocvičny a prostě se jí nabídnout. Pokaždé, když to udělám, stane se něco krásného. S chvějícím se srdcem se odhaluji a manželka mi odpovídá. Vzniká intimní tanec plný zvratů, které by nebylo možné předvídat. A nějak, způsobem, který je těžké vyjádřit slovy, nás to navzájem spojuje a prohlubuje náš vztah.

Musím přiznat, že jsou chvíle, kdy se mi zdá příliš těžké dostat záda od zdi. Zaseknu se uvnitř sebe, zatímco píseň končí a ten okamžik je pryč. Je mi smutno pokaždé, když se to stane. Jako bych se vzdal sám sebe.

A pak jsou chvíle, kdy přejdu přes podlahu a ve skutečnosti to nevyjde. Ano, to je ještě věc. Ale zjistil jsem, že to ve skutečnosti není tak špatné, jako když mám záda přikovaná ke zdi, když píseň končí.

Mít odvahu ukázat se je ve skutečnosti méně riskantní než zůstat na místě. To je něco, co bych si přál, abych to věděl ve 14.

Takže přes to všechno si myslím, že jsem tady na něco přišel. Naučil jsem se, že abys mohl tančit, musíš přejít parket v tělocvičně a nabídnout se a dát tak svému partnerovi příležitost tě přijmout nebo odmítnout.

Bez této zranitelné nabídky se tanec nikdy nemůže uskutečnit. Může to být děsivé, ale tanec stojí za to.